Kdo chodil v osmdesátých letech na Kometu, tak si určitě vybavuje nesmlouvavého obránce Radovana Bártka, který byl pro útočníky soupeře mnohdy téměř ne
překonatelnou překážkou. Právě tento bývalý skvělý bek je nyní hlavním trenérem Hockey-Sense.
Vaše jméno má většina fanoušků asi spjato s Kometou, ale kde jste působil v mládežnických kategoriích?
„Začínal jsem v Ingstavu, který hrával druhou nejvyšší soutěž dospělých a jednu sezonu dokonce postoupil i do tehdejší první československé ligy. A v mládeži patřil k nejlepším v republice! Co si pamatuju, tak jsme třeba Kometu ještě v dorostu běžně poráželi. Pak se nás taky hodně Ingstaváků nakonec v Kometě sešlo.“
Jak došlo k vašemu přestupu v rámci brněnských klubů?
„Bylo to po vojně, kterou jsem odehrál v béčku Jihlavy. Tam byla spousta výborných hokejistů, mezi nimi například plzeňští útočníci Hauer s Patou. Částečně i kvůli nim jsem chtěl jít po vojně právě do Plzně. Jenže jsem tam trénoval asi jenom dva měsíce a Ingstav mě nakonec nepustil kvůli dohodě s Kometou, podle níž ti nejlepší Ingstaváci chodili automaticky do Komety.“
Přes prvotní zklamání jste ale asi nakonec nelitoval, protože jste v Kometě zažil dobré časy a nastupoval se spoustou skvělých hokejistů…
„V Kometě jsem odehrál kompletní čtyři sezony, z nichž byla nejvydařenější ta, kterou jsme zakončili v roce 1987 na pátém místě a pak odehráli dramatické čtvrtfinále play off s Košicemi, přes které jsme bohužel nepostoupili. Měli jsme tehdy kvalitní mančaft. V brance zářil Karel Lang, nelepším střelcem byl Robert Kron, který se později výrazně prosadil v NHL, do obrany přišel před sezonou z Jihlavy mistr světa Radek Svoboda. V této konkurenci jsem hrával první pětku s Radkem Radvanem v obraně a před námi byl útok Čikl-Malý-Ševčík. Nastupovali jsme proti nejsilnějším lajnám soupeřů a přesto jsme většinu svých minizápasů vyhráli. Na to rád vzpomínám.“
Které další momenty vaší kariéry se vám vybaví?
„Nemůžu zapomenout ani na sezonu 1989/90. Nejprve jsem byl sice po nějakých neshodách odejit z Komety, ale někdy kolem Vánoc mě přemluvil Sláva Havlát, abych pomohl Ingstavu, který byl v té době předposlední. A nakonec jsme se ještě dostali do finále a hráli s Vimperkem o postup do prolínací soutěže o nejvyšší soutěž. Chybělo nám hodně málo a já měl tehdy výbornou fazonu.“
Hráčskou kariéru jste ukončil už ve dvaatřiceti letech. Jaké byly vaše poslední štace?
„Dva roky jsem hrál v italském Zoldu, kde působilo víc kluků od nás. Mimo jiné také můj dlouholetý parťák Jaromír Korotvička, s nímž nyní spolupracuji i v rámci projektu Hockey-Sense. Pak jsem se vrátil do Ingstavu a potom jsem ještě hrál třetí ligu v Německu a už jako trenér jsem působil také v Rakousku. Od roku 1995 jsem se začal věnovat podnikání a prakticky na patnáct let jsem z hokejového dění úplně vypadl.“
Co Vás přimělo k návratu?
„Příčinou byl syn mé přítelkyně, který hraje v Technice. Stejně bych se chodil na jeho tréninky a zápasy dívat, tak jsem si řekl, že když už na tom zimáku jsem, tak bych mohl rovnou zkusit i trénování, protože se domnívám, že se svými zkušenostmi mám mladým klukům co dát. A musím přiznat, že mě to dost pohltilo.“
Co je podle Vás na trénování nejtěžší?
„Někdy není úplně jednoduché hlavně těm nejmenším něco vysvětlovat. Pro mě jako pro hokejistu je spousta věcí automatických a občas si člověk ani neuvědomí, že ti malí kluci mu nemusí úplně rozumět, co po nich chce.“
Můžete srovnat tréninky ve Vaší době a nyní?
„Každopádně se teď víc bruslí. Dnes jsou děti o hodně víc na ledě než jsme byli my a v jejich věku jsme určitě nebyli tak šikovní. Přesto nesouhlasím s názorem, že jsou malí hokejisté přetěžovaní. Pokud na tréninku makají, tak toho mají samozřejmě někdy dost, ale musím se pousmát, když si třeba rodiče stěžují na to, že tři tréninky týdně jsou moc. Když jsem byl kluk, tak jsme chodili po škole s partou hrávat fotbal, hokej a další sporty, denně to mohlo být klidně takových šest hodin. Dneska ti kluci toho pohybu zdaleka tolik nemají, někteří dokonce kromě samotných tréninků nemají skoro žádný. Místo toho sedí u počítače a bohužel to na nich je vidět. Někdy se nestačím divit, že někteří kluci neudělají kotrmelec, nepřeskočí přes švihadlo, nebo nevyběhnou schody.“
Nezávidíte trochu současné mládeži jejich možnosti, co se týče vybavení?
„Tak v tomto směru je všechno úplně na jiné úrovni. Ty vzpomínky jsou někdy až trochu komické. Hokejky jsme si tehdy sami hoblovali, různě zahýbali, protože to byla rovná pádla. V Kometě jsme všichni nafasovali Lionky, každý mančaft měl přitom svoji barvu. My jsme měli bledě modré, třeba Sparta měla červené, Budějovice žluté, Litvínov černé atd. Když jsem třeba přišel z vojny do Komety, tak pro mě nebyly brusle. Nakonec jsem si je musel přivézt z Jihlavy. Rukavice jsem zase nafasoval tak dlouhé, že mně to vadilo, takže jsem si je musel zastřihávat.“
Jaký máte názor na zařazování moderních tréninkových prvků, jako jsou skatemill, rapidshot apod.?
„I vzhledem k tomu, že děti dnes nemají tolik pohybu jako dřív, tak si myslím, že každý takový doplněk tréninku je dobrý. Nevím, v čem by to někomu mohlo ublížit. Naopak, jenom to každému pomůže. Skvělé jsou přes léto i kolečkové brusle, což za nás taky nebylo.“
Hokej už dávno není jenom zimním sportem. Nemyslíte si, že je přehnané nechat děti trénovat na ledě i přes léto?
„Dnes už prakticky všechny sporty směřují k tomu, že se stávají celoročními. Vemte si třeba tenistu, kdybyste mu řekli, že bude mít přes zimu volno… Nějaký odpočinek od ledu je samozřejmě na místě a hlavně u těch menších se musí občas polevit. Pokud se ale udělají tréninky zábavnou formou, aby to kluky bavilo, tak si myslím, že je dobré, aby z toho přes léto úplně nevypadli. Moc nechápu, když některé kluby neradi pouští své hráče na kempy. Já jako trenér v Technice jsem jenom rád, když kluci dělají něco navíc a přijdou mi pak na trénink lépe připravení.“